Harry James Potter a James Potter - Voldemortova chlouba

24. kapitola – Voldemortova chlouba


James otevřel dveře své ložnice a položil opatrně Harryho na postel. Sedl si poté do křesla a zadíval se na něj. A i kdyby jsi ho získal zpátky, i tak v něm napořád zůstane Zmijozel, který touží po mučení a zabíjení! Vybavila se mu Ginnina slova. Doufám, že neměla pravdu. Jestli ano, tak potom nevím, co udělám. Zamyslel se. Nedokážu si vůbec představit, jak se teď Harry bude chovat. Pokýval hlavou. Kdybych si nehrál na mrtvého, tak by u něj dobrovolně nezůstal, když si vzpomněl! Sakra! Vždyť tím, že se tak rozhodl, se úplně podvolil Zmijozelově moci! Zničeně si Harryho prohlédl. Nesmím v žádném případě dopustit, aby se k němu vrátil! Nejlépe udělám, když- Zarazil se, neboť si všiml, že Harry sebou začal na posteli házet. Rychle vstal a naklonil se nad ním. Čelo měl orosené potem a neustále sebou házel. James na něj zamířil hůlkou a připoutal mu ruce k posteli, aby si neublížil. Po chvíli se uklidnil a klidně oddechoval. Už je dlouho z dosahu černé magie. Pokýval nešťastně hlavou a sedl si zpátky do křesla. Raději ho nechám ještě připoutaného, kdo ví, jestli se to nebude opakovat. Rozhodl se.
Právě se rozednívalo, když Harry pomalu otevřel oči. Rozhlédl se po pokoji a pohledem ulpěl na spícím Jamesovi. Oči se mu rozšířily zděšením. Tak přece se mi to nezdálo! Chtěl vyskočit z postele, ale zabránily mu v tom připoutané ruce. Proč to udělal? On si snad myslí, že bych ho chtěl znovu zabít? Zarazil se. Nedivím se mu, když teď ví, že to všechno, co jsem za celý měsíc udělal, bylo mé svobodné rozhodnutí! Že se ze mě stal dobrovolně Voldemortův syn! Vždyť já jsem tím zradil celý Nebelvírský rod, který po staletí bojoval proti zlu! Začaly mu téct z očí slzy. Musím odtud hned zmizet! Pokusil se přemístit, ale nic se nestalo. Sakra! Určitě je to nějaké silné nebelvírské poutací kouzlo! Co teď budu jen dělat? Pomyslel si zoufale. Vždyť jsem jak mezi mlýnskými kameny! Na jedné straně Voldemort, který je schopen všeho, jen aby mě získal zpátky a na druhé táta, který se mě taky za žádnou cenu nevzdá! Takže je to nakonec na mě, jak se rozhodnu! Sakra! Buď dobro a záchrana kouzelnického společenství, nebo zlo a záhuba společenství! Nejhorší na tom ale je, že se toužím vrátit zpátky k Voldemortovi, ale taky chci zůstat s tátou! Jak se mám jen rozhodnout? Podíval se na ještě stále spícího Jamese. Jak je možné, že žiješ? Vždyť nikdo nedokáže oživit mrtvé! Co když jsem tě ale nezabil?Co když se mi to jen zdálo? Zakroutil hlavou. To není možné, aby to přežil. Tak potom- Zarazil se. Ten sen! Vzpomněl si najednou. To, co se mi zdálo, nebyl jen sen, ale i vzpomínka! Vzpomínka, kterou vyvolalo moje podvědomí, abych si vzpomněl na ten slib, který mi táta dal, a tak ho oživil! To díky mně je zpátky! Překvapeně se na Jamese podíval, ale vzápětí ztuhl, když si všiml, že kromě jeho a Jamese je v pokoji i Sirius a zamyšleně se na něj dívá.
„Ahoj, Siriusi,“ zašeptal a napjatě se na něj díval.
Sirius k němu přešel a sedl si na postel.
„Promiň mi, že jsem na tebe poslal to kouzlo, ale bylo to nezbytné, mohl ses totiž zbláznit, víš,“ omluvil se mu.
„Tak to jsem potom rád, že jsi to udělal,“ usmál se.
Sirius se na něj překvapeně podíval.
„Co je?“ zamračil se Harry.
„Já jen, že jsem tě už dlouho neviděl normálně se usmívat,“ pokýval hlavou.
„Jak normálně?“ vyštěkl.
„Víš, celý měsíc, co jsme byli s tebou u Voldemorta, jsi měl takový vražedný úsměv, který naháněl všem Smrtijedům strach,“ vysvětlil mu.
„To byl účel,“ zazubil se.
„Harry,“ zvážněl Sirius, „zůstaneš tady s námi, nebo se k němu vrátíš?“
„Já nevím,“ hlesl.
„Jak nevíš?“ nechápal.
„Prostě nevím! Myslíš, že je to snadné se rozhodnout? Na jedné straně je Voldemort a nabízí mi moc nad celým kouzelnickým světem, což mě tak neskutečně láká, a na druhé táta a záchrana té chamradi!“ vykřikl Harry.
James se probudil a rozespale vyskočil na nohy.
„Co se tu děje?“ zamračil se.
„Jen tady kmotříček se mě ptal, jestli se vrátím k Voldemortovi,“ ušklíbl se, „nechceš náhodou zrušit to poutací kouzlo? Pokud ti to ještě nikdo neřekl, tak rodiče by neměli týrat své děti!“
„Raději to nedělej,“ upozornil ho Sirius.
„Ty mlč!“ okřikl ho Harry.
„Ty si myslíš, že jsem tě přivázal k posteli kvůli tomu, abych tě týral?“ zeptal se nevěřícně.
„Ne, myslím si, že jsi to udělal kvůli tomu, abych tě nezabil!“ zakřičel Harry.
„Tak to mě ani v nejmenším nenapadlo!“ odporoval mu James, „v noci jsi sebou totiž tak moc házel, že jsem tě raději připoutal, než abych riskoval, že si ublížíš!“
„Já jsem sebou házel?“ zeptal se překvapeně.
„Ano, protože už jsi byl dlouho z dosahu černé magie! A co se týká toho týrání dětí, nebyl to náhodou Voldemort, kdo tebou hodil o stěnu, připoutal tě k ní a pak tě zbičoval?“ zeptal se se zdvihnutým obočím.
„Jak si dovoluješ mi to připomínat, ty jeden-“
„Copak, zranil jsem tvoji zmijozelskou hrdost?“ zeptal se posměšně.
„Proč se mi jen musel zdát ten sen o tom blbém slibu!“ litoval, „mohl jsem mít od tebe konečně pokoj a žít si spokojeně jako Dark!“ vmetl mu do tváře.
Sirius s Jamesem se na něj zaraženě dívali.
„Takže jsi to přece byl ty,“ konstatoval překvapeně, „vážně si přeješ, aby se ti nezdál?“ zeptal se zničeně.
Harry se na něj chladně podíval, ale vzápětí mu začaly téct z očí slzy.
„Ne, nepřeji si to,“ hlesl, „ty ale nevíš, jaké to je, cítit v sobě tolik černé magie, která tě ze dne na den dělá více agresivnějším a toužícím po krvi nečistých, aniž by jsi to mohl ovlivnit! Vždyť já jí jsem prolezlý až do morku kostí! A to, že jsi na živu, mi dělá v hlavě takový zmatek, že už ani nevím, co si přeji a co chci, aniž bych přitom nemyslel na to, jak z toho vytěžit co nejvíce ve svůj prospěch! A taky to, že jsem řekl, že bych mohl žít spokojeně jako Dark, kdybys zemřel, tak to bylo jen z čiré obavy z toho, co se bude dít, až mě Voldemort bude chtít zpátky! Já tady chci totiž zůstat!“ vykřikl zoufale.
James k němu vzápětí přešel, hůlkou zrušil poutací kouzlo a objal ho.
„Chovám se jako malé děcko,“ zašeptal Harry.
James ho pustil a zadíval se mu do očí, které byly Voldemortovou chloubou.
„Raději se chovej jako malé dítě, než jako Voldemortův syn,“ pousmál se.
„Tati, já jsem tak rád, že žiješ!“ zazubil se.
„A já jsem snad vosk?“ ozval se Sirius.
„To víš že ne,“ usmál se, vstal a objal ho.
„Kde je vlastně Ginny?“ zeptal se Harry po chvíli.
„Spolu s Ronem a Hermionou ve věži,“ odpověděl mu James.
„Ve věži?“ zhrozil se Harry.
„Stalo se snad něco?“ zeptal se Sirius.
„Ginny může být totiž velmi nebezpečná!“ oznámil jim a chystal se přemístit.
„Harry!“ zarazil ho James, „jak to myslíš?“
„Víš, nejenže máme s Ginny skoro stejné oči, ale ona taky cítí to co já, i když v mnohem menší míře!“
„A co právě teď-“ nestačil Sirius doříct, protože je Harry přemístil přímo do společenské místnosti Nebelvíru, která byla plná studentů se strachem se dívajících na Ginny, jak míří na Rona, stojícího před Hermionu, hůlkou.
„Ginny!“ vykřikl Harry a pohledy všech přítomných se na něj otočily.
„Ahoj, miláčku,“ usmála se, ale stále na ně mířila.
„Co to s ní je?“ zeptal ho se strachem Ron.
Harry místo odpovědi k nim přešel a chytil Ginny za ruku, ve které držela hůlku, a vytrhl jí ji.
„Proč jsi to udělal?“ divila se, „vždyť ty sám je chceš všechny vyvraždit!“
„Koho?“ ozvala se Hermiona.
„Přece mudlovské šmejdy a nečisté jako jsi ty!“ řekla jí Ginny chladně.
„Tady to řešit nebudeme!“ sykl naštvaně Harry ignorujíce zděšené pohledy ostatních, chytl ji za ruku a zavedl ji k Jamesovi a Siriusovi, „tati, mohl by ses o ní na chvíli postarat? Potřebuji si totiž promluvit s Ronem a Hermionou.“
„Jistě,“ souhlasil James zaraženě.
„Díky,“ řekl Harry a přemístil se spolu s Ronem a Hermionou do jedné z nepoužívaných učeben.
„Můžeš mi laskavě říct, co se to s Ginny stalo? Před chvílí byla totiž úplně v pořádku, ale poté začala mířit na Hermionu a říkat jí, že musí zemřít!“ vyjel na něj Ron vzápětí.
„Že to má něco společného s tím, že vám Ty-víš-kdo změnil barvu očí?“ přidala se k němu Hermiona.
„Ano, má,“ potvrdil jí Harry, „Ginny totiž díky tomu cítí to, co já, ale v menší míře.“
„Tak to potom všechno vysvětluje!“ vykřikl Ron, „jak jsi jen mohl dovolit, aby se jí to stalo? Tobě snad nestačilo, že ty sám jsi zlo samo? To jsi musel zkazit i Ginny? Proč se vlastně divím! Mělo mi to být hned jasné, že něco takového uděláš, poté co ses rozhodl dobrovolně přidat k Ty-víš-komu!“
„To jsem nebyl já, ale Voldemort!“ bránil se Harry.
„Tak proč jsi mu v tom nezabránil? Vždyť tě považuje za svého syna!“
Harry se rozesmál.
„Ty si myslíš, že je tak lehké se postavit Voldemortově vůli?“
„A chtěl ses jí vůbec postavit?“ dorážel na něj Ron.
„Neprovokuj mě, Rone!“ varoval ho Harry.
„Nebo co? Zavoláš na mě svého papínka?“ zeptal se nebojácně.
„A víš, že bych mohl? Voldemortovi by se určitě líbilo vyvraždit kvůli tobě celou tvoji rodinu krvezrádců, tedy kromě Ginny, tu už přijal do rodiny,“ usmál se vražedně.
„Ty jeden hajzle!“ vrazil mu Ron pěstí do zubů a povalil ho na zem.
„Nechte toho!“ okřikla je Hermiona, ale oba dva ji ignorovali.
„Jak sis jen dovolil mluvit tak o mé rodině!“ křikl Ron a chtěl ho praštit, ale Harry uhnul a sám mu vrazil jednu do břicha.
„Neměl jsi mě provokovat! Můžeš si za to sám!“ zakřičel Harry a vzápětí schytal ránu do oka, kterou Ronovi rád oplatil.
Hermiona se snažila najít hůlku, aby je od sebe odtrhla, ale poté si uvědomila, že ji zapomněla na nočním stolku. To se mi snad zdá! Poprvé, co ji zapomenu, a stane se tohle! Rychle vyběhla z učebny a zamířila do Jamesova kabinetu. Měla štěstí, protože James, spolu se Siriusem a Ginny, k ní právě přicházeli.
„Pane profesore!“ zakřičela Hermiona udýchaně, „Ron a Harry se chtějí přizabít!“
„Kde jsou?“ zeptal se James urychleně.
„Pojďte se mnou,“ pokynula jim a rozběhla se zpátky následována Jamesem, Siriusem a Ginny.
Jakmile tam dorazili, tak James a Sirius mezi ně skočili a oddělili je od sebe.
„Pusť mě, Siriusi!“ zakřičel Harry.
„To sotva!“ odporoval mu.
„Harry, není ti nic?“ strachovala se Ginny a prohlídla si ho. Hábit měl u rukávu roztržený a z koutka úst mu tekla krev. Ron byl na tom podobně.
„Kdo to začal?“ zeptal se James naštvaně a stále držel Rona.
„On,“ řekli oba unisimo.
„Hermiono?“ otočil se na ni.
„To po mě nechtějte, pane profesore,“ zakroutila hlavou.
„Harry, tak mi aspoň ty řekni, o čem jsi s nimi chtěl mluvit?“ ztrácel trpělivost.
„Chtěl jsem jim jenom vysvětlit, proč se tak Ginny chovala a říct jim, že u ní se to dá vrátit zpátky, ale u mě ne, protože ty plameny v očích a oranžové proužky ve vlasech měl i Voldemort, dokud neztratil tu svoji proklatou schopnost myšlenkou zapalovat oheň, a tak to nejde odstranit. Jedině, že bych se vzdal Zmijozelovy moci, ale to nemůžu, protože bych tím pohřbil kouzelnické společenství.“
„A neudělal jsi to už snad, když ses stal jeho synem?“ zeptal se Ron se zdvihnutým obočím.
„Částečně ano,“ potvrdil mu Harry.
„Jak částečně?“ nechápal.
„Protože jsem dal Voldemortovi naději, že jeho šílené plány vyjdou, ale tím, že jsem se rozhodl proti němu bojovat, i přesto, co všechno stále cítím,“ podíval se omluvně na Ginny, „tak jsem mu ji zase vzal. Což znamená, že Voldemort teď bude o mnoho agresivnější a bude se dožadovat, abych se k němu vrátil. A já se teď velmi bojím, že mu nedokážu dlouho vzdorovat, protože temná magie a moc nad kouzelnickým společenstvím mě velmi láká, což Voldemort ví, že je to hned po Ginny a tátovi moje největší slabina, a tak nebude váhat ani minutu a použije ji proti mně,“ dořekl a otočil se na Siriuse, „můžeš mě už pustit? Rád bych totiž Ginny vrátil její nevinnost,“ pousmál se.
Sirius mu vyhověl a Harry k ní přešel. Chytl ji za ruku, zadíval se jí do očí a hadím jazykem šeptal protikouzlo. Všichni ho napjatě sledovali. Harryho a Ginny obstoupily plameny, které se začaly zvětšovat, až je nakonec nebylo za nimi vidět. Po chvíli se začaly zmenšovat, až nakonec zmizely. Ginny se na Harryho usmála a políbila ho.
„Tak to bychom měli,“ zazubil se poté Harry, ale vzápětí omdlel.

„Vrať se ke mně, můj synu! Nemůžeš tam zůstat! Jsi Zmijozel! Nikdo z nich není hoden, aby byl v tvé přítomnosti! Tvůj osud je vládnout nad tou chamradí! Ne ji zachraňovat! Chtějí tě jenom využít! Uteč od nich! Patříš mi! Jsi můj syn! Můj, ne Pottera! Vrať se! Vrať se! Nikdy nebudeš mezi nimi šťastný! Vrať se!“ naléhal na něj Voldemort.
„Ne! Už jsem se rozhodnul!“ odporoval mu Harry.
Začal sebou házet.
„Harry, vzbuď se!“ křikl James.
„Já se tě ale nikdy nevzdám! Jsi už navždy můj syn! Dark z rodu Zmijozelova! Prolezlý skrz naskrz černou magií a toužící po krvi! Krvi nečistých! To jsi ty! Žádný Harry Potter! Sám jsi se rozhodl, že chceš být Darkem! Mým nástupcem! Jsi stejně zlý a vypočítavý jako já! Můžeš se snažit předstírat, že to tak není, ale stejně se po čase ke mně zase vrátíš! Nedokážeš už totiž žít mezi nečistými a šmejdy!“ přesvědčoval ho.
„Dokážu to! A taky se ti postavím!“ zakřičel.
„Mě? Nenech se vysmát, Darku! Vždyť já jsem člověk, který ti ukázal jaké je to cítit moc! Nelíbilo se ti to snad?“
„Líbilo, ale-“
„Jaképak ale, můj synu! Ty jsi stvořený pro vládnutí! Jsi ten, kdo bude rozhodovat o tom, kdo má právo žít a kdo ne! Konečně si to uvědom, Darku! Vždyť stačí, aby ses jenom na někoho podíval a přál si, ať zemře a stane se tak! Tak proč toho nevyužít? Škoda, že jsi se nemohl vidět, když jsi mučil ty nečisté! Byl jsi tak šťastný a svobodný od všech nebelvírských pravidel! A jak se cítíš teď? Jsi zmatený a snažíš se potlačit to, co jsi! Snažíš se potlačit chuť někoho mučit a slyšet přitom, jak tě prosí o svůj bezcenný život! Toužíš po vraždění!“
„Nech mě už na pokoji, Voldemorte!“ zařval Harry ze všech sil, čímž už konečně vypudil Voldemorta ze své mysli.
Otevřel oči a posadil se.
„Harry, co to bylo?“ zeptal se se strachem James.
„Voldemort mi jenom vlezl do hlavy,“ pousmál se unaveně.
„Já jsem si myslela, že to dokáže jen, když spíš,“ ozvala se Ginny.
„Tak to jsme dva,“ pokýval hlavou a zvedl se. „Rone?“ otočil se na něj.
„Ano?“
„Omlouvám se ti za to, co jsem řekl o tvé rodině,“ natáhl ruku, „přátelé?“
„Přátelé,“ usmál se a stiskl mu ji.
„Nechci vás rušit v tak dojemné chvilce,“ usmál se Sirius, „ale myslím si, Harry, že by ses měl začít učit nitrobranu, aby se to už neopakovalo.“
„To je dobrý nápad,“ souhlasil s ním James.
„A vy ji umíte?“ zeptala se Hermiona.
„My ne, ale Brumbál ano,“ odpověděl jí.
„Vy si myslíte, že Brumbál mě bude chtít vyučovat nitrobranu po tom, co jsem ho chtěl zabít?“ zeptal se se zdvihnutým obočím Harry, „a i kdyby chtěl, což si myslím, že je dost nepravděpodobné, tak přece nemá čas, když řídí školu a k tomu ještě Fénixův řád,“ upozornil ho.
„No, tak je tady potom ještě jedna možnost, ale to si myslím, že se ti nebude vůbec líbit,“ prohlásil se smíchem Sirius.
„Jaká?“ divil se.
„Severus „Srabus“ Snape,“ rozesmál se.

Moc děkuji Mission za opravu :)